Pražská Dvojka je nejstarším skautským oddílem v republice, pracujícím nepřetržitě již téměř 90 let. Vznikla v roce 1913 spojením družin Kamzíků o Jelenů. Josef Charvát o tom píše:
“V té době jsem už vedl družinu Kamzíků a na pokyn bratra náčelníka Svojsíka jsem se přihlásil V. Jelenovi, který tehdy vedl družinu Jelenů. Společně jsme pak utvořili oddíl, jemuž se dostalo pořadového čísla 2. Léta strávená v Jelenově druhém oddílu jsou nejkrásnější z mého mládí, brali jsme skauting doopravdy. Jako klubovnu jsme nejprve získali přístavek v jednom dvoře na Kampě, pak čtyři místnosti ve sklepě na Letné v Letohradské ulici. Potom přišla světová válka a náš vůdce Vašek Jelen byl odveden na vojnu. Krátkou dobu jsem vedl Dvojku jako jeho zástupce a pak jsem narukoval také. Když si však vzpomenu na ty dva roky, které jsem ve Dvojce strávil, vidím, že to byly právě tyto dva roky, které mne definitivně připoutaly ke skautingu a jež mi také nejvíce daly do života.”
Prof. MUDr. Josef Charvát se stal později naším význačným lékařem, zakladatelem a dlouholetým přednostou III. interní kliniky FNUK. Před válkou v roce 1938 byl zvolen starostou Junáka.
O družině Jelenů píše Sláva Bursík, tehdy dvanáctiletý chlapec, později legendární osobnost oddílu a jeho vedoucí v r. 1924: “Za chladného jarního jitra roku 1913 sešla se družina Skokanů (později přejmenovaná na Jeleny) na cestičce za Malostranskou sokolovnou. Rádce Vašek Jelen, Bursík, Farko, Holub, Koubek, oba bratři Motyčkové a Růžička. Vašek nám ukázal ve stráni pod kamenem skrýš, kam bude dávána dle potřeby “pošta” naší družiny. Tam jsme se scházívali ke schůzkám ve své první “klubovně” pod širým nebem. Brzo získali jsme ale klubovnu pod střechou, klubovnu v pravém slova smyslu, a to v Praze III, v Říční ulici, kde čistou náhodou Dvojka najala nevědomky po dvaceti letech opět svoji klubovnu, když její generace předchozí mnoho jiných kluboven předtím vystřídaly.”
První tábor měla Dvojka v roce 1913 u Pelíškova mostu na Sázavě a vyzkoušela zde dnes běžně používané stanové podsady. Po prázdninách roku 1914, po vypuknutí světové války (tábor se toho ani příštího roku nekonal) se oddíl zapojil do prací v Červeném kříži a pořádal propagační ukázky skautského táboření na Císařském ostrově, ve Stromovce, na Klamovce i v Čáslavi.
Oddíl pořádal i dobročinná divadelní představení a také převzal administrativní práce na vznikajícím časopisu Junák. Úspěšně se účastnil i různých sportovních klání a v létě 1916 odjel na tábor k Županovicům. O Vánocích se potom Dvojkaři stali na výpravě do Krkonoš propagátory nového sportu – lyžování.
Potom přišel říjen roku 1918 a utvoření samostatné Československé republiky. Od prvního dne byli všichni hoši ve službách Národního výboru, plnili především informační a kurýrní služby a pomáhali i při založení první skautské pošty.
Významnou osobností Dvojky byl i Prokop Drtina, syn univ. profesora Drtiny, jednoho ze zakladatelů našeho skautingu. JUDr. Prokop Drtina byl v r. 1920 jmenován vedoucím oddílu. Později za 2. světové války byl tajemníkem prezidenta dr. Beneše a v českém vysílání z Londýna měl projevy pod jménem Pavel Svatý. Po válce se stal ministrem spravedlnosti a jako exponent Národně soč. strany byl po únoru 1948 na několik let uvězněn. Plně rehabilitován byl až roku 1968.
Oddíl po roce 1918 pokračoval v dobývání sportovních trofejí, zejména v nově se rozvíjejícím odvětví – vodáctví. Návraty z táborů na pramicích, ať již na místě vyrobených, nebo dovezených z Prahy, se staly tradicí, bez níž se takřka žádný z táborů “staré Dvojky” neobešel.
V roce 1925 postihl Dvojku generační problém, staří hoši odcházeli a noví nepřicházeli, takže členstva stále ubývalo. Existenci oddílu zachránil br. Ryšavý – Bobr, který navrhl sloučení Dvojky se 34. oddílem, vedeným tehdy ještě neznámým mladíkem Jaroslavem Foglarem. Foglarovi se řešení nelíbilo a byl nespokojen, že “jeho” prosperující Čtyřiatřicítka měla zaniknout pro udržení Pražské Dvojky.
Teprve později pochopil, že bylo nutné zachovat hlavně Dvojku – oddíl již s dvanáctiletou tradicí a celostátního významu, než 34. oddíl, jehož význam nepřekračoval hranice Letné a Libně.
S J. Foglarem, zvaným Jestřáb, přešel do Dvojky i jeho starší kamarád Ryšavý Bobr. Štěstí bylo, že smutek a rozladění se Jestřába nedržely dlouho. Brzy se tak zabral do činnosti oddílu, že jeho práce pro Dvojku dodnes nemá obdoby. Jeho přičiněním a vlivem vzniká v oddílu neopakovatelné prostředí, prodchnuté přátelstvím a činorodostí, kdy se budují klubovny a tábory, pořádají náročné dobrodružné výpravy, odehrávají první hry v uličkách staré Prahy tábory dostávají své názvy, zavádí se bodovací systém, vznikají dlouhodobé hry, oddílová tábořiště získávají jména a plní se Modrý život podle knihy Přístav volá.
Toto Jestřábovo nadšení, tento charakteristický zápal, nezůstal bez dopadu na chlapce Dvojky. Měnili se a přetavovali a společně s Jestřábem uskutečnili velký sen: vytvořili oddíl, který svou činností a hloubkou výchovných metod natrvalo ovlivnil své členy.
Láďa Velebil, Radko Kadlec, Vytrvalec, Sopka, Jumbo, Jiří N., Dan, Robin, Frantina, Jerome, bratři Pertoldové, Jenda K., Větřík, to jsou jména Dvojkařů mnoha generací. Neuvádím-li další desítky jmen, není to proto, že by jejich zásluhy o Dvojku byly menší. Vyrůstali v oddílu v různých dobách, radostných, těžkých i tragických. Všichni mají svůj podíl na tom, že navzdory všemu oddíl vydržel. A nejen vydržel, ale po celou dobu své existence vychovává nové Charváty, Prokopy Drtiny a Vašky Jeleny.
Chce, aby v něm dnešní chlapci uvěřili stejným pravidlům života, která přes věkovost kdy vtáhla do světa, nikterak nezestárla. Vždyť odhodlání žít hodnotami, jakými jsou úcta a přátelství, čestnost, poctivost a pravdivost je dnes potřebnější než kdykoliv předtím.
Jaroslav Foglar – Jestřáb (6.7. 1907 -23. 1. 1999) vedl Dvojku nepřetržitě od roku 1927 plných 60 let, v r. 1987 předal vedení ing. Milanu Žaloudkovi. Zúčastnil se také 60ti letních táborů, které převážně sám vedl. Jsou to patrně rekordy hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů.
Nikdy se neoženil a neměl vlastní rodinu, aby se mohl plně věnovat vedení oddílu a spisovatelské činnosti. Žil ovšem dlouhou dobu se svou maminkou, která se dožila vysokého věku 102 let. Jeho tatínek umřel v Poděbradech, když Jestřábovi byly 4 roky. Starší bratr, který byl ženatý a měl dvě děti, zemřel v roce 1967.
Už jako malý chlapec vynikal Jestřáb ve slohu a udivoval tím své učitele. Jako 13leté-mu mu vyšla v novinách první básnička Měsíční noci, v roce 1923 uveřejnili v časopisu Skaut-Junák jeho první povídku Vítězství. Knihu Hoši od Bobří řeky dopsal r. 1930 a 1933 ji poslal do literární soutěže Melantrichu, ale neuspěl. Teprve v r. 1934 vycházela kniha na pokračování v příloze Českého Slova “Slovíčku”, knižně vyšla až 1937! (dočkala se potom 15 dalších vydání).
Roku 1933 začal ve Skautu-Junáku vycházet na pokračování román Boj o první místo, byla to první foglarovka, kterou mohli čtenáři číst. Další knihu Modrý život Jiřího Dražana vydal koncem r. 1934 Melantrich pod názvem Přístav volá.
Foglar potom napsal ještě 23 knih, poslední Modrá rokle vyšlo roku 1994. Skautská tematika je obsažena zejména v románech Boj o první místo, Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje. Činnost Dvojky za totality je zachycena v knize Poklad Černého delfína.
Nová Dvojka pořádala každoročně měsíční letní tábory, nejprve ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou, dvakrát též u Heřmaniček na Mastníku, který byl pojmenován Bobří říčkou.
Významným táborem byl roku 1938 tábor u Sinovíru na Podkarpatské Rusi téměř 900 km od Prahy, v divoké a zcela neprobádané (ze skautského hlediska) přírodě. Tábor r. 1940 u říčky Chvojnice na Moravě trval jen asi 10 dni, všechny skautské tábory byly tehdy zakázány a zrušeny německými úřady, hoši museli tábor narychlo zlikvidovat o vrátit se do Prahy, už bez krojů.
V letech 1941 a 1942 byly ilegální tábory ve vesnických domcích na samotách Veliká a Kocanda nad Sluneční zátokou, 1942 se hrála první dobrodružná dlouhodobá hra “Po stopách Alvareze”, která měla řadu napínavých úseků a začala už o Velikonocích.
V letech 1946, 1947 a 1948, kdy bylo okolí Sluneční zátoky již značně zcivilizováno, tábořila Dvojka na Vltavě, asi 13 km nad Českým Krumlovem. Po odsunu Němců zde působily liduprázdné vesnice strašidelným dojmem.
V roce 1949 objevil Jestřáb báječné tábořiště v divoké přírodní scenerii na říčce Bělé u Pribyliny na Slovensku. Na toto krásné místo jsme pak jezdili dalších 40 let s výjimkou roku 1953, kdy jsme se po měnové reformě vrátili k Českému Krumlovu a roku 1958, kdy byl tábor u Bečova nad Teplou v západočeském pohraničí.
Od roku 1992 táboří Dvojka každoročně blízko rakouských hranic v Novohradských horách ve velice půvabné a nedotčené přírodě (za totality nepřístupné pohraniční pásmo) s množstvím hlubokých lesů. Všech dosavadních 75 táborů Dvojky má své názvy a většinou také vlastní kroniky. Jestřáb byl totiž nejen naším nejlepším spisovatelem pro kluky, ale také velmi pilným kronikářem.
Za dobu své existence vystřídala Nová Dvojka celkem 26 kluboven, do některých z nich se po letech opět vracela, zejména do věže na smíchovské straně Jiráskova mostu.
První klubovna byla ve sklepě domu č. 3 na tehdejší Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové), potom se na krátkou dobu objevily hned 3 klubovny – v Riegrových sadech a u hřiště Čechle na Vinohradech a ve věži u Jiráskova mostu. V letech 1930-1934 byla klubovna ve Skautských domovech na Petrském nábřeží. Když byly tyto objekty zbourány pro novou zástavbu, octla se Dvojka a několik dalších oddílů bez kluboven.
Jestřáb vyřešil tuto tíživou situaci originálním způsobem: ke svým úsporám si vypůjčil ještě značné finanční částky a koupil obrovskou vyřazenou nákladní loď, která byla odtažena z Děčína po Labi a Vltavě do Prahy. Zde zakotvila u tehdejšího parlamentu -Rudolfina, rozsáhlé podpalubí bylo rozděleno příčkami a přebudováno na několik kluboven.
Život na lodi byl dosti romantický, konaly se zde i dobrodružné plavby na záchranných člunech, zejména do Čertovky. Brzy se ale objevily skryté závady starého plavidla, do lodi začala na mnoha místech zatékat voda, která se musela stále odčerpávat i v letní době táborů a dovolených.
Po marných snahách vyspravit loď a po velkých tahanicích s ostatními oddíly zde ubytovanými prodal Jestřáb nakonec loď do starého železa s velkými finančními ztrátami.
V roce 1937 byla klubovna na Kampě, potom znovu ve věži až do listopadu 1940, kdy byl skauting zakázán německými úřady. Dvojka žila v ilegalitě a uchýlila se do místnosti v domě “U Grošáka” na Maltézském náměstí. Teprve v roce 1942 se oddíl přihlásil jako dorostová skupina do Klubu českých turistů, kde jsme měli i klubovnu v domě klubu ve Školské ulici. Po dalších pobytech 1943 v hostinci “U Nedvědů” ve Štěpánské úl. a 1944 v “mlékárně” v Chotkových sadech se Dvojka dočkala pražského povstání v květnu 1945. Ihned jsme obnovili skautskou činnost a vrátili se do staré klubovny ve věži, kde potom oddíl úspěšně pokračoval ve své dlouhé historii až do prosince 1948, kdy byl oddíl a celý skauting v ČSR úředně zrušen komunistickým režimem.
Dvojka ovšem pokračovala v ilegální činnosti a vrátila se na kratší dobu do klubovny “U Grošáka”. Na podzim roku 1949 jsme konečně zakotvili jako turistický oddíl v TJ Radlice, při téměř dvacetiletém členství v této jednotě jsme zde vystřídali 4 klubovny.
Začátkem roku 1968 se již připravovalo obnovení Junáka a získali jsme krásnou klubovnu v dřevěné chatě v Klánově ul. v Hodkovičkách, stála na velké louce u kraje lesa ve zcela přírodním prostředí. Tam potom Dvojka prožila v dobré pohodě 3 roky obnoveného skautingu.
Až v září roku 1970, kdy byl Junák v ČSR znovu zakázán, museli jsme klubovnu narychlo vystěhovat a Pionýr nám náhradou poskytl místnost ve Vratislavově ul. na Vyšehradě, kde se ale scházely i jiné skupiny. Od ledna 1971 střídal oddíl klubovny v Jugoslávské ul., u Grébovky v Koperníkově ul., v Čáslavské ul. a v Žitné už jako turisté TJ Praga, kam nás přijali díky našim přátelům, bývalým skautům.
Začátkem roku 1981 začala žižkovská éra Dvojky, nejprve jsme měli klubovnu na Vackově pod Jarovem (říkali jsme jí Na Chmelnici), potom v byv. pekárně v Cimburkově ul. 1985-1993 a dále v kulturním středisku Trojka na Prokopově nám. Dnes má Dvojka od r. 1995 malou klubovnu v ulici P. Švandy na Smíchově.
Za dobu své dlouhé existence si oddíl vytvořil řadu tzv. “tradičních podniků”, jedním z nich od r. 1 971 je setkání bývalých členů Dvojky vždy 13. ledna. Někdy se sejde i přes 90 lidí a zpívají se zde hlavně staré oddílové písničky, které znají všechny generace Dvojkařů.
Zásluhu na dobrém zpěvu v oddílu měl vždy Jumbo – PhDr. Jarmil Burghauser (1921-1997) Přišel do Dvojky jako chlapec v r. 1935, od r. 1939 do 1946 byl Jestřábovým zástupcem, po válce pracoval v náčelnictvu Junáka, po jeho poslední obnově 1989 se stal s dr. Burešovou prvním starostou a později vedoucím čestného Svojsíkova oddílu. V “civilním” životě byl hudebním skladatelem, muzikologem, sbormistrem Národního divadla a předsedou společnosti Antonína Dvořáka.
sepsal Dan – člen Dvojky od 20. 1. 1942